Jeden zářijový pátek jsme se vydali s třídami 2F a 3F do vazební věznice. Na exkurzi.

Po zaklapnutí dveří jsme odevzdali veškeré osobní věci a jen s občankou prošli policejní kontrolou a bezpečnostními rámy. Ujala se nás tisková mluvčí, provedla nás a při prezentaci seznámila s historií a současností věznic. Naši kluci se ptali, aktivně zajímali. Občas ale slova došla. Třeba při pohledu na betonový vycházkový dvůr nebo do cely (tzv. cvičné). Ve vězeňské kapli jsme pak přes hodinu mohli mluvit s odsouzeným (tč. v osmiletém výkonu trestu), který přišel spolu s terapeutem. Asi jsme všichni na něj měli připraveno více otázek, ale síla jeho příběhu zapůsobila tak, že jsme hlavně poslouchali. A že bylo co. Bereme si z toho hlavně to, že všechny problémy se dají řešit. A když máte někoho, komu se můžete svěřit, tak ještě lépe. Jak rádi jsme po pár hodinách zase vyšli ven. A nadechli se a věděli, že odpoledne můžeme dělat ve volném čase, co chceme a setkat se s kým chceme. Nezáleží na tom, jestli je zážitek dobrý, nebo špatný. Hlavně, že je silný. To potvrzujeme.